Vánoční prázdniny

Mona Lisa vyhlašuje vánoční prázdniny.

 

sankovani brusleni koulovani bobovani

Lidičky užívejte si, odpočívejte, sportujte, bavte se, čtěte si, sledujete pohádky a filmy, poslouchejte vánoční i nevánoční muziku, zajděte za přáteli a příbuznými, postavte sněhuláka, koulujte se nebo zkoulujte jak je libo… a v lednu se zase sejdeme tady v Expozici.

Vánoční zamyšlení Jana Wericha

Přesto, že žijeme ve světě, ve kterém měníme hodnoty slov i činů tak, aby jak slova, tak činy vyhovovaly, zapadaly do mozaiky našich programů – tj. přesněji našich těch kterých ideologií, těch kterých hospodářských situací, plánů, výhledů, záměrů, prostě kdy říkáme a tiskneme všechno, jen jak se nám to hodí – zbyla tu jedna instituce v civilizovaném světě, jedno údobíčko, kdy se nám v mysli vynoří pojem „lidi dobré vůle“.
A v tom je zbytek naděje na lepší svět.
Filosofie vystavěná na lásce bližního k bližnímu trvá několik tisíc let.
Prošla mnohýma rukama.
Špinavýma rukama lidí zlé vůle, kteří ji překrucovali, vulgarizovali, ale ona, ta základní myšlenka – už všechno přežila.
Člověk nemusí být křesťan, stačí být než člověk – aby při vzpomínce na bezbranné a chudé nemluvně v jeslích kdesi v chlévě – aby se nezamyslil.
Aby se nerozpomněl, že ten človíček se narodil na útěku před brutální mocí. Na útěku před blbostí – rodnou sestrou moci.
A že všechny krásné a lidské věci, myšlenky, kumšt, svoboda, se musí skrývat před mocí, že se rodí na útěku, ale že se nepřestanou rodit – protože se rodí z lásky.
Když řekneme lidstvo, lidi – co máme na mysli? Koho vidíme?
Vlastně to, co jsme viděli, svoje rodiče – sourozence – příbuzné – svůj národ -svoji rasu. Svou barvu – atd.
Přiznejme si, že vidíte bílé lidi, že nevidíte – odstíny – necítíte pachy – vždyť jeden druhému smrdíme.
A přece říkáme lidstvo – že můžou žít spokojeně – je to rozumné. Tak mluví rozum.
A všude to slyšíme, čteme – a teď přijde zrada rozumu: Válčí se, bouří se, rozkazuje se, nařizuje se, dovoluje se, cenzuruje se – a píše se:
Na jednom konci světa noviny píšou – včera padlo 100 vlastenců a bylo likvidováno 100 agresorů (čísla jsou namátková, můžete si dosadit větší, nebo menší, jste-li nenapravitelní optimisté).
Na druhém konci světa čtete, že bylo likvidováno 100 vzbouřenců a padlo sto našich chrabrých.
Háček je v tom, že co jsme na jednom konci světa likvidovali co agresory, na druhém konci jsme oplakali co naše chrabré bojovníky. Zatímco na druhém konci likvidovaní vzbouřenci jsou vlastně vlastenci a naši chrabří jsou agresoři.
Nikde však nečtete, že 200 mladých lidí se pobilo, připravilo o život.
Válka začala, protože to velel rozum.Tentýž rozum, který nám rozumným velí chtít lepší život všude a pro všechny.
A najednou na všech koncích světa z nás dělají blbce.
V tomto století, které si s falešnou pýchou říká materialistické – kdy víme pozitině, že láska není hmota, a kdy nevíme, co je hmota.
Láska – to nejdůležitější v životě, nepodléhá přitažlivosti zemské. Rodná sestra svobody, štít, který uchránil pokolení lidí dobré vůle, že zachrání svět.
Bez lidí dobré vůle by život byl než nákladné a nebezpečné dobrodružství.
Tak tedy Pokoj lidem dobré vůle.

Tužkou připsáno:
Mé dcerce se narodila dcerka. Při trošce štěstí a dobré životosprávě má čáku na to, aby ve svých 32 letech mohla oslavit Silvestra r. 2000. Bude-li ještě Silvestr, nebo kde slavit.

Čerpáno z knihy Listování

Vánoční poezie

PROSINEC
Fráňa Šrámek

Po sněhu půjdu čistém, bílém,
hru v srdci zvonkovou.
Vánoční zem je mým cílem.
Až hvězdy vyplovou,
tu budu blízko již. A budu ještě blíž,
až lesní půjdu tmou.

Tu ztichnu tak, jak housle spící,
a malý náhle, dětinný,
a v rukou žmole beranici,
včarován v ticho mýtiny,
tu budu blízko již. A budu ještě blíž,
svých slz až přejdu bystřiny.

Mír ovane mne, jak by z chléva,
v němž vůl a oslík klímají,
světýlka stříknou zprava, leva,
noc modrá vzlykne šalmají,
tu budu blízko již. Ach, jsem tak blízko již,
snad pastýři mne poznají …