Sebedestruktivní chování

V roce 1909 Stekel vnesl problematiku sebedestruktivního chování do psychologické literatury.

Spielrein v roce 1912 tuto otázku rozvedl a plné pozornosti psychologické obce se jí dostalo v roce 1922, kdy byla publikována Freudova kniha Jenseits des Lustprinzips. Tato kniha vyvolala rozsáhlou diskuzi. Tehdejší  pozorovatel této diskuze by předpokládal, že v blízké budoucnosti bude na tomto poli učiněn velký pokrok. Pokud ovšem studujeme literaturu po roce 1922, překvapí nás, jak málo jsme pokročili v základním pochopení sebedestruktivního chování. Tento zbržděný pokrok vidíme navzdory významným pracím vědců typu Alexandra, Federna, Kubieho, Minningera, Jelliffové, Symonse nebo Zilboorga. Všichni jmenovaní – a řada dalších – významně přispěli na tomto poli. Naše obecné podvědomí je však stále vágní, naše koncepty zamlžené a naše nejlepší terapeutické metody často selhávají. S ohledem na nesmírný význam tohoto problému v nukleárním období se naše neschopnost pokročit v řešení tohoto problému stává obrovskou výzvou.

Naše víra v to, že lidská bytost často jedná sebedestruktivně, spočívá v pěti kategoriích informací. Jsou to:

Klinická pozorování masochismu.
Masochistické  chování typicky obsahuje nepřátelské a agresivní chování vůči sobě samému. Jeho výskyt je překvapivý a nezpochybnitelný. Freud se domníval, že masochismus je lidským bytostem vlastní a sadismus je od něj odvozen.

Dobře známá skutečnost, že lidé, jedinci i skupiny často jednají takovým způsobem, který neúprosně vede k jejich vlastní sebedestrukci.
Tato skupina zahrnuje depresivní sebevraždy, náchylnost k nehodám, polysurgické snahy (snahy manipulovat lékaře k opakování chirurgických zákroků), alkoholismus a drogové závislosti. Mohly by rovněž zahrnovat jedince, kteří v dnešním nukleárním období věří, že válka je rozumnou cestou k odstranění nesouladu. Odborné časopisy, deník a historické knihy nabízejí bohaté svědectví o existenci této kategorie.

Pocit terapeuta při komunikaci s určitými pacienty, že hluboce a vytrvale směřují k smrti.
Tato pozorování, získaná částí zkušených terapeutů, mají charakter platných dat. Jejich vnímání tohoto pocitu je obvykle velmi silné. Styk s pacienty s drogovou závislostí nebo sklony k tragičnosti vede terapeuta k pocitu, že nemůže pomoci a k poraženectví v boji s nezlomnými a mnohostrannými vlastnostmi.

Psychologický stres vysoké intenzity, který je průvodním znakem mnoha fyzických chorob, spojený v hlubinných osobnostních úrovních se snahou zavrhnout život a kontakty s lidmi.
Označením těchto chorob jako  „psychosomatických“ jsme potvrdili naši víru v to, že psychologický stres a pacientova beznaděj ovlivňují jeho patogenezi. Dnes by jen nemnozí šli tak daleko jako Groddeck, který považoval nemoc za přímé určení ležící mimo nevědomý symbolismus. Každopádně Rankův koncept proti-vůle převládající v nemoci nad vůlí ovlivnil naše základní úvahy o psychosomatických nemocech a předpoklad, že pacient organicky vykazuje sebedestruktivní sklony, jsou mnohými akceptovány.

Skutečnost, že statistické studie ukazují, že výskyt sebedestruktivního chování není náhodný.
Durkheim jako první zdůraznil. že počet sebevražd se může pozměňovat v závislosti  na proměnách ekonomických podmínek. Marbe a řada dalších demonstrovali, že jedinec, který měl nehodu, je mnohem náchylnější k tomu mít další nehodu než lidé, kteří obdobně riskují, ale neměli ještě žádnou nehodu.

Základní klasifikace sebedestruktivního chování
Tato klasifikace spočívá na teoretickém předpokladu, že lidské bytosti mají základní sklon vstupovat do vztahů a jsou za ně odpovědny. Zda tento předpoklad označíme jako „libido“, „davový instinkt“ nebo „stádnost“,není v tomto kontextu důležité. Nejvýznamnější orientací většiny soudobých psychodynamických škol je názor, že psychopatologické příznaky vyplývají minimálně ve většině případů z neuspokojivých interpersonálních vztahů a josu obranou proti tomuto nedostatečnému uspokojení.

1. Ti, kteří chápou smrt nebo poškožení jako způsob, jak vtáhnout ostatní do bližších psychologických kontaktů s nimi.
2. Ti, kteří chápou smrt nebo poškození jako zoufalý způsob, jak změnit sebe sama tak, aby byli schopni vstupovat do bližších vztahů s ostatními.
3. Ti, kteří si erotizovali bolest, jež se jim stalta synonymem emočních kontatků s ostatními.
4. Ti, kteří nejsou schopni vyřešit problém své psychologické izolace a u nichž následné psychologické zmatení usměrňuje jejich existenci k  fyzické nemoci.
5. Ti, kteří užívají drogy nebo alkohol, aby pohřbili bolest z izolace nebo si vystavěli fantaskní svět, v němž již nejsou sami.
6. Ti, kteří užívají nepřátelství k ostatním jako prostředek k redukování své psychologické izolace. (poku se na tento problém podíváme z dlouhodobější perspektivy, se znalostí toho, že násilí plodí násilí /Ti, kteří žijí na ostří nože/, vidíme v tomto typu chování sebedestruktivní obsah.)

Je zřejmé, že velká část typů sebedestruktivního chování má zjevnou příčinu. V některých specifických případech musíme počítat s více než jednou příčinou, která způsobuje sebedestruktivní chování. To se zdá být pravdou v každém systému kategorizujícím motivy lidského chování.

Lawrence LeShan
Psychologie války

 

Příspěvek byl publikován v rubrice M.L. studuje a jeho autorem je monalisa. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

3 komentáře u “Sebedestruktivní chování

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>