Jak se přátelili klasici 1

Bouřka nad Prahou roku 1873 způsobila šťastné setkání dvou studentů na Malé Straně. Přiběhli každý odjinud schovat se do průjezdu nejbližšího domu, a když déšť neustával, dali se do řeči. Tak začalo jejich celoživotní přátelství. Mladší z nich studoval filozofii a jmenoval se Alois Jirásek. Druhý, o rok starší, si přes protesty rodičů zvolil studium malířství. Byl to Mikoláš Aleš. O dva roky později Alois Jirásek odjel do Litomyšle, kde dostal místo na gymnáziu. Jeho suplentský plat byl 50 zlatých měsíčně: z něj se sám živil a část posílal pravidelně domů rodičům. Občas vypomáhal i příteli Mikolášovi.

Začátkem roku 1875 si s Alšem vyměňovali dopisy téměř každý den.

Drahý můj příteli!
Každého dne strojil jsem se Tobě psáti – i o svátcích, jež jsem tu sám dost smutně strávil. Nevím, co to je – je mi tak ouzko – tak divně a jináč, jak v Hradecku říkají -, a když jsme posledně psal domů, dal jsem se do pláče jako děcko. Proč, najisto sobě odpovědět nemohu – Tobě se s tím pláčem svěřit mohu. Nejvolněji mně je, když podvečer u kamen sedám a venku chumelí. Oheň praská a záře jeho kmitá se na stěně. Je mně tu jako za mladých let a vzpomínám – a že na Tebe také, to asi můžeš si myslit. Za těch mrazů jsem na Tebe myslil, nekřehneš-li někde zimou, nečervenají-li Ti prsty, v nichž tužku držíš a básníš. Rozvažuji, proč tak pozdě jsme se seznali, a kolikrát jsem si vzpomněl, jak jsem se na Karlovu náměstí s Tebou chodě těšil, že letos budeme mít komůrku společnou. Mám krásný pokoj, ale tisíckrát raději bych se odstěhoval do Tvé komory s oknem zamřežovaným.

Chtěl jsem Ti něco k novému roku poslat, ale tady lezou na „profesora“ všecky spolky a člověku nelze odříci, a tak Ti posílám jen to nejsrdečnější prání, aby se Ti mnohem líp dařilo než loni a aby byl dobrým začátkem k dráze Tvé budoucí. Přijmi laskavě mizernou tu zlatku, podruhé dá Bůh, že mně více možná bude. Jen žádné ceremonie, znáš mne, Ty můj Mikuláši.
Koupil jsem si Erbenovu sbírku národních písní, a to Ti panečku čtu, je to radosť. Jako bych to poprvé slabikoval. Tady okolo Litomyšle je mnoho zachovalý kroj. Takové se tu nosí čepice… (Jiráskův dopis doplňuje kresba hlavy dívky s vyšívaným čepcem zdobeným pentlemi a pod kresbou je napsáno: Alois Jirásek kreslil. Podobná vyobrazení, detaily oděvu nebo historické výstroje, inspirovaly Mikoláše Alše v jeho vlastní tvorbě. Běhme leti si u svého přítele takové konktrétní kresby i objednával.)
Piš mně, Mikulášku,zas brzo. Tvůj list na mne blahodárně působí. Piš, na sloh nehleď, jako já toho nečiním. Vždyť víme, že hladká slova nejsou srdce. Je v neděli odpoledne – kolem tak mrtvo, ticho a já jsme sám. Cítím takové prázdno a stýská se mně. Měj se dobře! Pozdravuj stokrát Lišku, aby mně jen psal, a pozdravuj všechny známé.
Piš brzo, piš.
Líbá Tě Tvůj vždycky věrný
Alois
V Litomyšli 3.ledna 1875

Alois Jirásek (23.8.1851 – 12.3.1930), český spisovatel a dramatik, představitel realismu, několikrát navržen a na Nobelovu cenu za literaturu.

Mikoláš Aleš (18.11.1852 – 10. 7.1913),  byl český malíř, jedna z nejvýznamnějších osobností tzv. „Generace českého Národního divadla“, klasik českého umění 19. století. V ranějším období tvořil v pozdně romantickém stylu, později směřoval spíše k secesi.

zdroj: Bronislava Janečková – Rok v dopisech

Příspěvek byl publikován v rubrice sbírka dopisů a jeho autorem je monalisa. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>